Pod hlubinami Země – První epizoda: Děsivá temnota

Dýchání se stávalo obtížnějším.

Všude kolem nás byla jen tma – taková tma, v níž se nám i představa světla zdála absurdní. Z vlhkých zdí kapala voda, vzduchem se ozývaly ozvěny a každou chvíli vzdálený výkřik nějakého neznámého tvora… to stačilo k paralyzování mysli.

Moje ruka byla na skále. Studená, mokrá a podivně se třásla. Možná si to jen představovala – nebo se možná zeď skutečně pohybovala.

Profesor Lidenbrock byl o pár kroků napřed. Držel pochodeň, ale její světlo odhalovalo jen jeho tvář – všechno ostatní pohltily stíny.

„Stůj!“ řekl jsem chraptivým a napjatým hlasem. „Něco… něco se přede mnou pohybuje!“

Profesor se otočil a podíval se na mě. V jeho očích nebyl strach – jen úžas. Jako by na tento okamžik čekal celé roky.

„Jsme blízko… Cítím to, Axele. Volají nás tajemství zemského jádra.“

Ohlédl jsem se. Náš společník Hans seděl tiše opřený o zeď. Tvář měl zpocenou, oči prázdné. Poslední hodinu nepromluvil ani slovo, jen stále zíral stejným směrem.

Pak se najednou země zatřásla.

Velmi nepatrně, jako by se pod námi probouzela nějaká obří bytost. Z trhlin ve zdi se ozval hluboký zvuk – něco, co lidská řeč nesrozumitelně chápala.

Všichni tři jsme na sebe zírali. V téhle tmě se všechno zdálo jako nepřítel – dokonce i naše vlastní stíny.

A jak to všechno začalo?

Před dvěma měsíci jsme seděli ve staré knihovně v Hamburku. V té samé knihovně, kde jsme v opotřebované knize našli skryté poselství – poselství, které nás donutilo podniknout tuto cestu. Cestu, kde každý krok opouštěl Zemi a čas… a jejíž konec mohl být tady – uprostřed této temnoty, tohoto ticha a tohoto strachu.