Epizoda druhá: Tajemství uzavřeného tunelu

Kapky vody teď dopadaly na naši pochodeň. Oheň byl na pokraji zhasnutí.

Stáli jsme v úzkém tunelu – tak úzkém, že profesorovo rameno se odřelo o kámen a Hansova záda stále narážela do stropu. Můj dech se stal nepravidelným. Kyslík v tomto tunelu chutnal jinak – jako by vzduch patřil do jiné doby.

Pak se něco stalo… něco, z čeho nám naběhl mráz po zádech.

Ústí tunelu za námi se uzavřelo.

Nebyl slyšet žádný zvuk, žádný chvění. Chodba, kterou jsme právě prošli, byla teď zavalená kameny, jako by stezka nikdy neexistovala.

„Jak… jak je tohle možné?“ zamumlal jsem.

Profesor zvedl pochodeň výš a v tom mihotavém světle jsme něco uviděli – škrábance na stěně tunelu. Jako by se někdo – nebo něco – snažilo vyškrábat ven pomocí hřebíků nebo drápů.

Hans promluvil třesoucím se hlasem: „Tyhle stopy… jsou čerstvé.“

Přistoupil jsem blíž ke zdi a dotkl se jí – kámen byl vlhký a škrábance byly skutečně čerstvé. Někdo… nebo něco… se tudy pokusilo uniknout.

Profesor se zhluboka nadechl. „Tohle nejsou jen přírodní útvary, Axele. Tyto cesty… ony si myslí.“

„Myslí si to?“ zeptal jsem se šokovaně.

„Ano… někdy se otevírají, někdy se zavírají. Nějaká síla tady dole nás vede – a chce, abychom někam šli.“

Vzal jsem si baterku a vkročil hlouběji do tunelu. Pod patou mi čvachtala voda a vzduch byl plný zvláštního zápachu – něčeho jako rozklad… nebo možná něčeho dávno pohřbeného.

Pak jsme to uslyšeli – slabé, neustálé šustění… jako by se něco obrovského plazilo hluboko pod námi.

(Vzpomínka)
Před dvěma týdny jsme dorazili do Reykjavíku. Hlavního města Islandu – na povrchu klidného, ale věděli jsme, že tam budeme jen pár dní hosty. Poté naše cesta povede dolů – hluboko, hluboko pod hladinu.

Sbalili jsme si jen to nejnutnější: suché jídlo, vodu, baterky a mapu – tu samou, která ukazovala na ústí vyhaslé sopky, o níž se říkalo, že je klíčem k naší cestě.

Profesor byl spokojený. Nejenže se honil za tajemstvími Země – hledal důkaz svých znalostí.

Já? Zajímalo mě jen najít cestu zpátky.

V tunelu se znovu ozval zvuk – teď už blíž.

My tři jsme se tiskli k sobě. Pochodeň mihotala. Se zatajeným dechem jsme naslouchali.

A pak… jsme uviděli pohybující se stín.